Jawa půldeci tour

Tohle jsou stránky party bláznů, kteří dotáhli do konce jeden z nápadů vzniklých při zdolávání bečky Litovle.

Polsko

a tak se začalo přemýšlet, kam se pojede příští rok. Protože to všecny zúčastněné chytlo, tak se začala plánovat delší trasa. Volba padla na Polsko. S Vraťou jsme rozhodli, že trasu napřed najedem na trochu silnějších strojích.

     

Na velikonoční neděli to přišlo. Zkusit kam dojedem, kde se bude jíst, spát, tankovat a kam se podíváme. První na řadě byli bunkry z 2. světové války u Králíků. Bunkry jsme našli a začali se schánět po obědě. Volba padla na hospodu Na Červeném Potoku, komen které jsme projížděli. Při čekání na oběd na vyhřáté zahrádce před hospodou, jsme si všimli pěkného trávníčku vzadu ve dvoře. Hned nás napadlo ideální místo pro stany. A tak začalo vyjednávání s majitelem. Napřed nechtěl ani slyšet. Že už tady takoví byli, že si všechno dovezli s sebou a mu tam zůstal jenom bordel bez tržby. Když jsme ho ujistili, že na fichtly naložíme zbídou spacák, stan a nějaké hadry, tak souhlasil. S vizitkou v kapse jsme odjízděli směr v Miedzygórze (Polsko) k místnímu vodopádu. Odněj jsme hledali nejkratší cestu zase k nám na Javorník. Cesta v mapě se ukázala být jen lesní, šotolinová a ještě se zákazem. Já bych to na enduru dal, ale Vraťa na skůtru odmítal. Stadion by to stejně asi nedal. Tak jsme se otočili a hledali jinde. Hlavně jsme se chtěli vyhnout přejezdu přes sedlo, a tak jsme se ho snažili objet po menších kopcích. Pak jsme ale najeli na asfaltku, která vypadala, že ji bombardovali kobercovým náletem minibombama. Dírky velikosti tenisového míčku husté jak kapky deště. Transalp to bral v pohodě, ale vraťa měl strach, že tam nechá přední vydlici. Tuhle cestu jsme pro Půldeci zavrhli. Pak už bylo vše v pohodě. Otmuchovská jezera a domů. Cca 330km. Po nějakém tom týdnu přišel den D. Na nových tričkách vystřídala chopera pořádná motorka a přibili dva nový účastníci. Marek a Radek dva (stadion a Mustang). Radek jedna ale bohužel nejel. Opět nezbytné vážení (pro zajímavost všechny stroje váží dohromady jako jedna nabalená motorka).

  

Tentokrát se jelo na druhou stranu. Směr Loštice. Restaurace Růžek a doplnění kalorií.

     

Pak jsme přibrali Radka II a vyrazili na Hanušovice. A už to začalo. Jindrovi se začal kousat píst, protože po výbrusu neujel ani kilometr a nepovažoval za nutné přidat více oleje do benzínu. O kousek dál mě začal stávkovat Stadionek. Spravila to nová svíčka. V Hanuškách Petřík zastavil u své rodiny, kteří ho v ústrojí samozřejmě nepoznali.


Po výměně názorů s místňáky jestli je lepší Litovel (viz Vraťova bedna) nebo Hanušky jsme vyrazili k Červenému Potoku. Po příjezdu a nezbytné desinfekci přišlo na řadu stavění stanů.

    

Pro některé to byl opravdu oříšek. Vše se ale zdárně povedlo, a tak jsme se mohli uvelebit na zahrádce. IDILKA.


Nejkrásnější část celého dne. Po pár pivech a lehké svačince jsme se rozhodli pro návštěvu nedalekého bunkru "U Potoka". Většina se vydala pěšky, ale já s Jindrou a Mirkem, že se dojedem. Pro nás je to pěšky daleko.

   

Po jejich odchodu se na nás přijel aspoň podívat Radek I na Africe. Tak jsme všichni zajeli k bunkru.

           

Cestou zpátky Vraťa našel na louce odloženou sekačku. Nefungovala, ale vzal z ní svíčku, se slovy: "Třeba se bude hodit".


Pěškaři cestou ještě navštívili nějaký statek vrakáč, a sešli jsme se zase u piva.

    

Kde jsme vydrželi do zavíračky. Všichni zalezli do stanů, až na nás dva s Jindrou.

    

Nás nenapadlo nic blbějšího, než si jít zaskákat na trampolínu, která stála před zahrádkou. Naštěstí měla kolem síť, takže jsme to přežili ve zdraví. Ráno nás vzbudil krákot kavek. Těch tady bylo snad milión a letali sem a tam. Ráno bylo nádherné, sluníčko svítilo a nikde ani mráček.


Domů však přišli zprávy, že u nás je bouřka po snídani a vyrovnání účtů (za hubičku DÍK) jsme frčeli dál.


První zastávka byla asi po dvou kilometrech u druhého bunkru "U Nádraží". Pak přišlo k tankování v Králíkách a opět problém se Stadionem. Zase nechtěl nastartovat. Než konečně naskočil, tak začalo slabě pršet. Někteří oblékli nově zakoupené nepromoky. Celnice v Dolní Libce už zmizela, a tak jsme nez náznaku hranic vjeli do Polska. Po najeté cestě až do Miedzygórze.

              

Prošli jsme vodopád, dali nealko a vyrazili s obavami k sedlu. Stadion opět nechce chytnout. Další svíčka a už jedeme. Vyjížjíme do dědinky pod sedlem, kde se už začíná zvedat úzká silnička. Míjíme odbočku k "děrované cestě" a pořád stoupáme. Před koncem vesnice nás zastavují dřevorubci, kteří na cestu kácí strom. Aspoň se všichni sjedem. Slabší stroje už ztrácí. Jinak zde platí pravidlo, že do kopce jede každý jak může a nahoře se zase seřadíme. Opouštíme dědinku, cesta se zvětšuje, ale kopec taky. Jindrovi se fichtl asi dvakrát natvrdo kousne. Ale rychlým otočením z kopce a opětovným roztlačením ho zase uvádí v život. Pak se zase zastavuje můj stadion. Asi přehřátí, musím řadit i za jedna což není jízda ale chůze.

  

Po vyhládnutí a výměně svíčky se snažím zase rozjet. Po mnoha pokusech se zase pohnu. Jindra se konečně nechal přesvědčit, aby dolil víc oleje do benzínu a vyráží také. Po pár desítkách metrů zase stojím. Petřík s Jindrou projíždí kolem s nadějí že je zas dojedu. Ostatní čekají. Stojím u kapličky pod smrkem a začínám s oživováním. Svíčka, zapalování, karbec a pořád nic.

     

Mezitím začíná hustě pršet. Všichni oblékáme nepromoky. Další a další pokusy. Snad se i modlím. Na řadu přichází svíčka ze sekačky. K úžasu všech motor chytá, ale stadion vždycky ujede 20 metrů a chcípne. Pomalu se sevšemi loučím předávám mapy a chystám se volat domů pro odvoz. Vraťa zkouší poslední zoufalý pokus. Dolívá svou rezervu benzínu do mé nedrže a stadion konečně vyráží. Na svou rezervu asi jet nechtěl. Dojíždíme kluky, kteří dvouhodinou sprchu přečkali pod smrkem o kus dál jen kousek pod vrcholem, kde byla čekárna s pravou obývákovou sedačkou. To je teda vůbec nepotěšilo. Po přejezdu vrcholu byla najednou cesta obrovnaná slámou, mlíkem a pneumatikama. Jeli se tady závody Do Vrchu. Naštěstí byl pátek a tak byly jenom tréninky. Takže jsme mohli sjet dolů. Kdyby nás nepustili, tak by mě asi kluci sežrali. Z kopce už to jelo rychle, a tak se začal blížit Wilkanov a potom Zlotý Strong. Tady jsme trochu zakufrovali, ale po dvou obtáních jsme našli tu správnou cestu. Motor fungoval, a tak jsme vyjeli do kopce nad město, kde zjišťuju, že za mnou jede jenom Marek. Zastavuju u lesa a čekám, že se hned všichni objeví. Motor držím v otáčkách, ale po chvíli stejně zdechá. Pouštím ho z kopce, ale ani ťuk. Zůstávám na kraji města kde se ho snažím znovu oživit. Furt nic. Ještě k tomu nalamuji řídítka v krčku. Pak se objevuje Radek II. Půjčuji si od něj Mustanga a jedu se podívat dolů co se děje. Vraťovi upadl drátek.

     

Po shánění velkého šroubováku, který nakonec nepotřeboval, závadu našel a odstranil. Při roztláčení se ale přemotivoval, svůj "těžký" stroj neudržel a oba se poroučeli k zemi. Po vypůjčení několika svíček se rozjel i Stadion. Přejeli jsme kopec a už jsme v Javorníku. První zastávka je u benzínky. Doplňujeme palivo, já nakupuju svíčky.


Je už pět a chceme konečně někam na oběd. Teď ale zase nechce chytit fichtl Mirkovi. Když mu dojde dech, tak ho zachraňuje syn Marek. Konečně obědváme.

  

Při pohledu z okna zjišťujeme, že venku opět vydatně prší. Dva odvážlivci vybíhají na parkoviště zakrýt aspoň sedla a přilby. Po nasycení už jenom mrholí. Oblékáme nepromoky a vyrážíme opět do Polska směr Nysa. Stadinek chytá, a tak ani nečekám na zbytek a vyrážím. Kluci mě dojedou asi po 5km. Pomalu se začíná ochlazovat a ubývá světla. Když projíždíme po hlavní cestě, mezi dvěma jezery, tak každou chvíli čekáme, že nás sestřelí nějaké auto. Pšonci asi neumí pohnout volantem do leva a doprava. A to jedeme až za čárou. Konečně jsme v kempu. Opět se otvírá obloha a začínají padat provazy vody. Okamžitě se shodujeme, že si půjčíme chatky. Je před sezónou, tak to nebude žádný problém. Chyba lávky. Polský školní rok asi končí dřív než u nás, a tak je každá chatka obsazená frajírky a k nim se lepícíma holkama. Sedum míst pohromadě neseženem. Nahlašujeme sice jen 6 osob, ale i tak jsme ve dvou chatkách (brda). Mirek s Markem v jedné, zbytek v podkroví ve druhé.

           

V suterénu jsou samozřejmě Poláci. To ale vůbec nevadí. Chatky jsou za hubičku, neprší sem, je tady teplo, sprcha, WC a dokonce TV. Vybalujeme, desinfikujeme a vyrážíme na obhlídku jezera. Tady se chystají na zítřejší závody vodních skůtrů.

           

Škoda že ráno mizíme. Procházíme kemp a míříme ke kiosku na pivo. Vlezem do prvního a dáváme si jedno. HNUS. Platíme a jdeme o dům dál. Vedle si dáváme jídlo. Něco jako polský hamburger. Je to asi třikrát větší, ale dobrý. Na některé je tam moc kopru. Zkoušíme pivo. Opět stejné jako vedle. Nalité naráz, studené jak led a plné bublinek. Vycucáme s bídou pulku, a jdeme radši na chatku na slivovičku. Po dlouhém dni uleháme do postele. Já na zem, protože jsem hold ten sedmý. Po ranním probuzení do suchého rána, jdem zase do kiosku na snídani. Z obrovské tabule vybíráme jídlo. Zloté má jen Vraťa, a né moc, tak šetříme. Po dlouhé debatě padá volba na boršť. Jen Mirek je proti, a tak si dává bramboračku. Petřík říká: v boršti musí stát lžička. Po chvíli je boršť na stole. Lžička v něm sice stojí, ale protože je ve vysokém hrnku. Jinak je to ale čistá červená voda. S rozpaky ochutnáváme. Někdo to vzdá po první lžičce, jiní zvláýdnou i půlku.

              

Mirek se muže smíchy umlátit, hlavně když mu donesou v normálním talíři hustou polivku. Dodnes se nám směje. Tak jsme sezobali suché kůrky co byly v ošatce na stole, a šli balit. Stroje chytli, a tak se vyrazilo k domovu.


Na kraji Nysy byla nehoda, kterou řídili policajti. Napřed se tak divně koukali, ale když jsme jim odsalutoval, tak také odzravili a smáli se na celou hubu. Ve městě nám dávali přednost i na kruháku. BOMBA. Potom začal zlobit druhý Stadion. Naštěstí jen ucpaná tryska. Já jsem radši jezdil do kolečka aby mě to nezdechlo. A už zase jedeme. Hranice, nehranice v Mikulovicích a už zase Morava. Další policajti. Tentokrát kontrola. Zastavují auta, ale nás po odsalutování jenom odzdraví plácačkou a se širokým úsměvem nechávají projet. Další problám se Stadionem. Markův plovák nezavírá,a tak přeplavuje karbec.

  

Naštěstí má rezervní, a tak ho mění. Já pro jistotu svíčku, a pokračujem. V České Vsi zastavujem na benzíně. Zase nemůžu odjet. Po dlouhém přemlouvání se motor roztáčí. Jeseníkem projíždíme bez zastávky. Cíl je až Ramzová. V kopci před cílem se snažím dojet Radka II. Těsně před horizontem však Stadinek definitivně umírá. Z kopce už jenom sjedem do hospody na oběd, a pak kousek níž na horské káry.

        

Tady kupujeme hromadný lístek, a jdem na to.

                 

Všichni okolo se baví. Další cíl je Petříkov. Sjezd na trubce.


Pouštím Stadiona z kopce k Ostružné, že snad ještě naskočí. Nic. Zastavuji u odbočky na Petříkov. Vedle mě Marek. Kluky posílám dál, že to zkusím spravit a oni mě vezmou cestou zpátky. Souhlasí a odjíždí. Marek však už ne.

    

Jeho stadion taky umřel. Snažíme se je oživit, ale nejde to. Kluci se už vrací. Radek II rovná řídítka, že to kdesy položil, a já volám mamče o záchranu. Nejsilnější stroje vytahují padákovou šňuru a berou nás do vleku.

  

Vytáhnout nás na dva kopce až k Branné. Tady se loučíme, a oni odjíždějí.


My s markem za pomocí zemské přitažlivosti a šlapátek sjíždíme k Hnanušovicím. Asi kilák před Hanuškama potkáváme mamču s autem a vozíkem. Nakládáme a jedeme do Olšan, kde se ještě setkáváme s klukama na výstavě veteránů, kam teké patříme.

     

Pak už jen cesta domů.

     

Zbytek už dojel bez problémů. Doma se zjistlilo, že oboum odešla indučka. Prostě smůla.