Jawa půldeci tour

Tohle jsou stránky party bláznů, kteří dotáhli do konce jeden z nápadů vzniklých při zdolávání bečky Litovle.

Maďarsko

Omluováme se, ale fotky budou až po správě serveru.


Plán klapl. Pojede se do Maďarska na Balaton. Naplánoval jsem trasu, a 23.4. jsme ji s Vraťou vyrazili najíždět na Transalpu. Hned za Vyškovem jsme ji začali měnit. Velké kopce. Příště je radši objedeme. U Břeclavi jsme našli kemp a domluvili chatky. Rakousko a Maďarsko v pohodě. Večer jsme ještě dojeli do Velkého Mederu na Slovensko. Tam jsme přespali v soukromém kempu n zahradě u nějakého dědu. ráno už jen přes Myjavu domů. Myjavu taky škrtáme. Pořád nahoru a dolu. Datum ostrého startu bylo naplánováno na 15.6. Začalo konečné dolaďování strojů. Vozový park se totiž podstatně změnil. V čase dozadu. Radek, Martin a Petr osedlají stroje jawa 555. Měl na něm jed i Jindra jenže nedotáhl finish a fichtl jel maximálně na dvojku. Takže zase oprášil osvětšenou jednadvacítku. Ve 12:00 nastal okamžik ostrého startu. Nezbytné vážení a sponzoring od našeho pana ředitele (hold máme supr šéfa). Foto a jedem. Počasí obstojné a tak vyrážíme úplně jinou cestou než jsme najížděli. Jindra vymyslel trasu kolem Moravy na Kojetín a Uherské Hradiště. Po třech kilometrech ale začalo pršet. Chvilku jsme se to snažili projed, ale pak jsme si radši pod dálničním mostem oblékli nepromoky. V těch jsme jeli až kus za Prostějov. Tady jsme se konečně odbalili.Pak už cesta utíkala v pohodě. Více méně rovina. Super trasa. Pak najednou stadionek zakuckal, a po pár skocích se zastavil. už jsem viděl, že moje cesta skončila. Naštěstí jen šponka z pístu zktratovala svíčku. Vyčištěno a jedem. V Břeclavi jsme nakoupili proviant na snídani a celý příští den. Dockvakli jsme posledních pár kiláků do kempu Apollo, a ubytovali se v chatkách. Pak honem na pivo. V kempu nic moc. No jo jsme na jižní moravě. Tak vyrážíme na obhlídku okolí. Hned vedle kempu je bufet. Dáváme pivo a ukecáváme majitele, ať nám ještě ugriluje klobásu a nějaké topinky. Dáváme pár piv, a jdeme spát. Ráno musíme vyrazit brzo, čeká nás asi 300 km. V 6.45 vyrážíme směr Rakousko. Zastavuje u značky Österreich na fotečku. Z dálky slyšíme zvuk dvoutaktu. Přibližují se dvě jawky 175. Kluci od Uherského Hradiště. Že prý jedou taky na Balaton. Trošku jsme pokecali a kluci nám poradili kemp na Balatonu ve kterém se domluvíme česky. Prý se jmenuje Akalli. Všude se táhli s náma, pak otočili plynem a zmizeli v dálce. cestou nás ještě jednou předjeli, ale to už měli po obědě. Rakouskem projíždíme bez problémů, a po úplné rovině, takže kilometry pěkně utíkají. Jediná zajímavost jsou větráky, kam se podíváš. Že by to ale bylo nějak krásné, to se říct nedá. Na oběd zastavujeme u Neziderského jezera. Trefili jsme zrovna nějaký jachtklub a tak se ani nedostanem k vodě. Tlačíme konzervy a salámy na obrublíku jak nějací bezďáci. Přijíždí kluk s holkou na kole. Jsou to čeští študáci. Prý jedou za známejma do Slovinska. BLÁZNI. Na kole takovou štreku. Nakrmíme kačeny a valíme na Balaton. Při průjezdu Podersdorfem am See, brzdím před přechodem pro chodce. Protože je to krásné městečko, tak podvědomě cítím problém. Všichni se kochají a nikdo nesleduje cestu. A už slyším hvízdání gum. Kolem mě proletí Marek na stadionu se zablokovanýma oběma kolama. Zastavuje až za přechodem. Petřík prý zastavuje pár cenťáků za mým blatníkem. Paní naštěstí na přechod nevlezla, takže přežila. V Maďarsku zase úplné placka. Začíná být pěkný pařák. V půlce Maďarska zastavuje Marek. Uklepalo s mu očko na výfuku. Kus drátu vše vyřeší, a my jedeme dál. Před Balatonem potkáváme jediný kopec. Je však dost dlouhý, a tak před vrcholem zastavujeme na ochlazení strojů a malou svačinku. Pak jen přejedeme vrchol, a sjíždíme k Balatonu. Dávám do GPS Akalli, ale nic. Vytahujeme mapu a hledáme. Zase nic. Pak se Mirek nabídl, že se zeptá místních. To chci vidět, jak se Hanácke domloví s Maďarem. Ale šlo mu to. První nevěděl, druhý, nějaký stánkař taky ne, ale pak mu to došlo. Není to Akalli, ale Balatonakalli, jako všechno okolo. To už v GPS je. Tak konečně v 18:15 dojedeme do kempu. I když s sebou táhnem spacáky a stany, tak kluci domlouvají chatky. Ptáme se na kluky na mašinách, ale tady je prý neviděli. Na recepci měníme prachy, kurz 1:10. Takže jako u nás, jenže o nulu víc. Ujeli jsme bez 200 metrů 300 kilometrů za 7 hod. 56 minut. Protože jsme cestu zvládli bez problémů, tak tady máme jeden den volno. Po otevření chatek nám spadla čelist. Takový luxus nás nikoho nenapadl ani ve snu. Vybalujeme a dáváme horkou sprchu přímo v chatce. Pak už valíme do kyosku 20m od chatky. Mají tady dokonce český pivo. Bohužel však dáme každý po jednom a došla bečka. navíc tady nevaří, jen párky a hambáče. Tak se přesouváme do jiného bufáče. Tady sice chtěl už zavřít, ale nakonec nám uvařil super véču. Pivo ale nic moc. Tak se vracíme do chatky a dáváme slivovičku. Ráno se probouzíme do krásného dne. Máme celý den volno. skočíme do obchodu pro snídani a něco na oběd. Je to taková klasická Jednota. Půlka zboží je od nás, něco dokonce v českých obalech. V klidu posnídáme a přemýšlíme co dál. Napadlo nás objet Balaton. Ale po vložení do GPS vypadlo nějakých 200 km. to se nám teda nechce. Tak provádíme kontrolu a údržbu strojů. Pak začali první odvážlivci lézt do vody. Nakonec jsme tam skončili všichni. Voda špinavá a na dně vrstva bahna. Teplota vody tak dvoucentimetrová. Nakonec vyrážíme na obhlídku kempu. Je skoro prázdný, jen pár německých důchodců. Jedna Mutter po nás vyloženě jede.Vaříme oběd a dáváme odpolední siestu. Pak uslyšíme známý zvuk. Přijíždějí kluci na stopětasedmách. Zastavují u našich chatek. Ptáme se jich, kde se flákají. Říkali, že spali u jezera v Rakousku. Prej nás čekali tam. Nevěřili, že dojedeme až sem.

Má na pávu nalepenou mapku s červenou čárou, vedoucí z Hradiště až do Skandinávie. A to jel celou cestu sám. Neuvěřitelné. Odpoledne jdeme na placenou pláž. Dáváme si pivo. HRŮZA.     Točení piva maďarům nic neříká. Klidně by ho nabrali třeba z lavóru. Hnus. Zkoušíme jinou značku. Jenže kromě ceny se nic nemění. Tak si jdeme radši na slivovičku. Na pláž se vracíme až na večeři. Jídlo je dobré, ale to pivo. Jindra dokonce nechává stát druhou půlku piva na stole. To se mu ještě nestalo. Ráno se budíme do větrného dne. Pěkně fičí. Na jezeře jsou pořádné vlny. Bahno se víří, a voda je úplně kalná. Poslední foto a už vyrážíme směr Slovensko. Jen co odbočíme od vody, začínají kopce. Ty nás trošku roztrhají. Tak na vrškách děláme zastávky na sražení. Pak projíždíme místním motorkářským rájem. Krásný zatáčky. Jenže při naší rychlosti si to nějak nevychutnáme. Zastavujeme na odpočívadle s výhledem na zříceninu hradu Cesnak. Je tady i pomníček motorkáře, který tady jel svou poslední jízdu. Po lehkém občerstvení pokračujeme na Györ. Ve městě se opakuje situace s přechodem. S tím rozdílem, že tady Marek už ani nebrzdí. Přejíždíme přes Dunaj, a jsme na Slovensku. Cesta z hranic do Velkého Mederu je jak jízda po schodech. Čekáme, že se nám stroje rozpadnou na součástky. Asi obrana proti Maďarům. I když všechny nápisy do 80km od hranic jsou dvoujazyčné. V Mederu si dáváme lehký oběd. Ze zahrádky pozorujeme místňáky, jak obdivují naše stroje. Tady už je samozřejmě znají, a tak nás všude zdraví, mávají a troubí. Čůrací zastávka u nějakého zábavného parku či co. Nějaké dostihy, rodeo atd. Každopádně mají narváno. V klidu dojíždíme do kempu v Piešťanech. Chatky máme rezervované, a tak se ubytováváme. Jsme tady úplně sami. Někteří přehazujeme kolečka za menší, zítra nás čeká kopec Javorina. Samozřejmě žízeň. Recepční nám doporučuje hospodu asi půl kiláku po hrázi. Prej tam super vaří. Na zahrádce není místo, a tak bereme za vděk stoly v jakési čítárně. Naštěstí. za deset minut se spustil liják jako blázen. Ale my jsme v suchu. Jídlo sice není až tak super, ale pivo se dá konečně pít. Do boudy se k nám ještě vtěsnají rodiče mladých hokejistů, kteří tady mají závěrečnou. Mají s sebou i nějaké muzikanty. Večer se rozjíždí, a nálada roste. Venku pořád prší. Aspoň nikdo nemůže zdrhnout. Po půlnoci se část naší party začala vytrácet. S Jindrou odcházíme zase jako poslední. Ráno je pěkně hnusné. Prší, zataženo je tak na týden a je pěkná kosa. Ve vedlejší chatce přibyli přes noc nějací poláci na BMW GS 800. Můj stadionek se válí na zemi. v noci rozmokla zem, a bočák se zabořil do hlíny. Marek zase vylévá vodu z nosiče. Oblíkáme teplé oblečení a nepromoky. Nakopáváme stroje a přijíždíme k bráně. Zamčená. Klepeme na recepci, ale nikde nikdo. Tak voláme recepční na mobil, a ta si klidně spí doma v posteli. Propouští nás asi po dvaceti minutách. Prý nečekala že budeme stávat tak brzo. Ve městě dotankujem a posnídáme na benzině. Trasu jsme od původní změnili, pojedeme přes Stráň. Je to sice velký kopec, ale jenom jeden. Cesta se pořád lehce zvedá. Kopec Javorina je ale poznat hned. Asi v půlce pomaličku dojíždím cyklistu. Když ho předjíždím, tak se jenom modlím, aby mě nepředjel zpátky. Naštěstí mě předjíždí Martin, Který natankoval 100 oktanový benzín, a půl kopce mě tlačí nohou. Takže jsem ho vyjel dvojkou. Ale tak tak. Nahoře jsme první, a čekáme na ostatní. Za chvíli dojíždí cyklista. Říká že to jezdí cvičně každý víkend, a kdyby přehodil, tak nás udělá. I mu věřím. Po vychlazení strojů sjíždíme na Uherské Hradiště. Při tankování na benzině zastavuje vedle na křižovatce klučina na fichtlu. Jediný fichtl na celé trase. Jak nás zahlédl, tak to hned otočil k nám. Nechtěl věřit, že nás potkal. Prý nás zná z netu. Kousek jel s náma, ale pak už valil za svou kočkou. Konečně se oteplilo, a tak se nám pěkně jede. Ale jen po .....

 

Tady si kluci všimli, že se Petrovi nějak vlní zadní kolo. Aby ne, schází mu polovina špic. Nezbylo, než zavolat odtahovku. Pomalu jsme dojeli k nejbližší hospodě, kde jsme dali oběd. Iva s vozíkem tam byla ještě než jsme dojedli. Naložili jsme stroj na vozík, a vyrazili k domovu. Za Prostějovem jsem si říkal, že už se nemůže nic stát. Chyba lávky. Po dvou kilometrech to ve stadionku zarachotilo, a vyletěly otáčky. Je to jasný, spojka. Půlku vezu s sebou. Tak pokládám stadionka na bok a sundávám víko. Akorát nás dojíždí Petřík autem. Čekají jak dopadnu. Kolem projíždí nějací kluci na kole. Vracejí se, jestli nepotřebujem zavolat pomoc. Myslí, že nějaká havárka. Já jsem ale dojel. Spojka se protočila na tisícihranu na klice. Jenže tahle část spojky zůstala doma. A tak stadionka přikládám na vozík, a posledních 20 km dojíždím autem. Zbytek výpravy už dojel bez problémů. Ujeli jsme 876 km za 23 hodin. Až na posledních pár kiláků dopadlo všechno úžasně. Samozřejmě už zase přemýšlíme kam příští rok. Něco se mi honí hlavou, ale to je ještě daleko.

Suma sumárum ujeto 876 km, čistý čas 23 hodin, stadionek spotřeboval 15 l benzinu. Váha nabalených strojů 685 kg, i s náma 1254 kg.